"Kdo chce hledá způsoby, kdo nechce hledá důvody"..
IMG_3096.JPG
Odešlete dárcovskou SMS pomocí QR kódu
Cena DMS je 30 Kč
více v pravém sloupci - Pomoc CF nemocným
nebo www.cfklub.cz

 
DMS

DMS

7. dubna 2015

Trochu se to zvrtlo, spíš trochu víc. Minule jsem psala o těhotenské cukrovce, kterou mi našli. A doufala jsem, jak přiberu, až se začne léčit. Píchala jsem si měsíc inzulin 4* denně před jídlem a na noc, jedla pravidelně a navíc pila Nutridrinky, ale pořád ani kilo navíc. Jak břicho rostlo hůř a hůř se mi dýchalo a pak se to během jednoho týdne najednou hodně zhoršilo. Můj kašel byl extrémní a množství toho co jsem vykašlala ještě horší fakt eklhaft. Dech byl tak špatnej, že jsem se zadýchala i při tak obyčejný činnosti jakou je mytí vlasů. Když se k tomu přidala noční horečka, nebylo co řešit, zas jsem se vydala směr Motol. To bylo pondělí 2.3. Na příjmu jsem okamžitě vyfasovala kyslík, protože jsem měla saturaci pod 90. Pak mě odvedli na oddělení a hned na večer mi bylo líp. Dostala jsem osvědčené atb Fortum a Amikin ty zaberou vždycky, kyslík mi pár dní pomůže a ještě to chvíli vydržím. No to jsem se šeredně spletla. V úterý večer jsem měla špatnou saturaci i s těmi kyslíkovými brýlemi tak mi zkusili udělat test na krevní plyny a paní doktorka rozhodla, že mi mají dát Kendell to je taková kyslíková maska, která umí ten kyslík dostat do těla účinněji než brýle. No a rozhodla o tom, aby mě převezli na „dolní“ JIP. Máme na plicním JIPy dva JIP1 je v prvním patře a je jakože pro horší případy hlavně pro lidi, kteří potřebují invazivní plicní ventilaci. JIP2 je ve třetím patře a já jsem dosud ležela, když už, tak jedině tam. Samozřejmě mě napojily na všechny monitory vitálních funkcí. Taky ten večer prvně padla věta, která zněla asi takhle „29. Týden to už bychom mohli skoro rodit ne?“ Začínala jsem chápat, že to asi úplně sranda nebude.

Ve středu ráno už to bylo tak zlé, že mi nestačila ani Kendella. Pan doktor rozhodl, aby mi dali BiPAP to je neinvazivní plicní ventilace. Maska, která pokrývá celý obličej a kyslík se do plic dostává neustálým působením tlaku. Ze začátku jsem z toho byla úplně v šoku a myslela, že se snad udusím, ale snad jsem se s tím „sžila“ rychle a nakonec se mi s tím dýchalo dobře, v rámci mých možností. Jen mě stále trápil ten hrozný kašel a tak jsem masku musela často sundávat, abych vykašlala. Ještě během středy dopoledne lékaři konzultovali můj stav s gynekology a rovnou na pátek ráno naplánovali císařský řez. Přišla za mnou anestezioložka a navrhla mi epidural, tedy abych při porodu byla stále při vědomí a umrtvená jen od pasu dolů. Porod s plnou narkózou by znamenal intubaci a to by pro mě mohlo být hodně zlé, jelikož z invazivní plicní ventilace se pak odvyká mnohem hůř. Ve středu odpoledne jsme navíc jeli na vyšetření na modrou budovu na ultrazvuk, jestli je s miminkem vše v pořádku. Uvnitř vypadalo naštěstí vše dobře i odhadovaná váha opět ukazovala, že tady hubnu jedině já. Dostali jsme kortikosteroidy, které mi měli na plicním podat, aby miminku dozrály plíce. Právě kvůli nim jsem musela vydržet do pátku, trvá to cca dva dny, než ten proces proběhne. A vlastně mě tam i chlácholili, že děti narozené v sedmém měsíci, které ty kortikosteroidy dostaly, mají lepší podmínky než děti narozené v osmém bez nich.

Převézt mě na modrou budovu na vyšetření a zpět s ventilátorem to byla vlastně strašná tragikomedie. Asi na taková škatulata nejsou moc zvyklý, protože do sanitky jsme se s BiPAPem málem nevešli. Ještě že s námi jel sanitář, který tu potvoru unesl. Pak s námi byla sestra, která neustále sledovala všechny monitory ukazující moje hodnoty a lékařka s obrovským záchranářským batohem, kdybych jim cestou náhodou zkolabovala. Já jsem od přesunu na JIP pomyslně zatla zuby a řekla si „Vydržím cokoli, zas bude dobře.“ a všechno nějak přijímala s humorem mě vlastním. Takže mi i celá ta situace s čekáním na sanitku, která přijede o půl hodiny později než má, následně je problém se do ní poskládat. Čumilama okolo - ona ta maska přes obličej vážně vypadá, jak kdybyste se chystali jít likvidovat ekologickou katastrofu. Faktem, že kyslíková bomba pro BiPAP vydrží asi půl hodiny, takže se bát aby mi nedošla dřív, než ji stihnou někde vyměnit, a tím obřím batohem s výbavou k resuscitaci přišla vážně jako děsná psina. Ještě že mi nedocházelo, že to vlastně vůbec není vtipný, protože já prostě jsem ve vážným stavu.

Mám ty dva dny do porodu už celkem v oparu. Furt jsem kašlala, byla jsem hrozně unavená, ale spánek probíhal spíš tak že jsem si na pár minut zdřímla. Ještě že jsem tam měla svůj parádní kojenecký polštář, díky kterému se alespoň dařilo najít pohodlnou polohu k ležení. Taky jsem prvně zažila stav, kdy mi bylo úplně jedno, že vyměšuju do gramofonu. Vždyť já bych bez pomoci sama nebyla schopná použít ani ten. Ve čtvrtek večer mě sloužící staniční sestra a sanitářka vzaly do koupelny osprchovat a já se ani sama nebyla schopná umýt (bez té ventilace jsem vydržela pár minut s kyslíkovými brýlemi a mám dojem, že jsem potřebovala 6l kyslíku to už je vážně hodně).
Než přejdu k porodu, musím tu vyjádřit obrovskou vděčnost a poděkování. Všem lékařům, sestrám a sanitářům mnohokrát děkuji a velmi si cením jejich profesionality a příjemného jednání. Všem jsem naprosto důvěřovala a jsem přesvědčená, že nejvíc vděčím za to že jsem já i mé dítě v pořádku právě personálu plicního. Oni včas odhadli situaci a okamžitě jí řešili.

K porodu mě převezli v pátek před polednem, já už opravdu byla chvílemi úplně mimo všechny ty hadičky, kapačky, kašel, únava (dokonce jsem předtím dostala i dvě transfuze).. Černý humor mě, ale neopouštěl. Když mě vezli na tom skládacím „žehlícím prkně“ k sanitce s vší tou parádou okolo mne krásně jsem zamávala i s debilním úšklebkem jakože „haha to je hlína“ mojí tchýni, která tam čekala až pojedeme aby nás nějak podpořila a když mě viděla tak chudák brečela jak želva. Na druhou stranu lepší než kdybych jen ležela a vypadala jak v posledním tažení ne?

Na porodním sále to už bylo rychlé. Popravdě mi bylo všechno jedno, ať mi udělají cokoli, jen aby bylo miminko v pořádku a já konečně mohla dýchat. Napíchli mi epidural, arteriální katetr, kanylu a zavedli cévku, za chvíli jsem necítila nohy. Přišel velmi sympatický pan doktor s asistentem a šlo se na věc. Já celou dobu přemáhala kašel, jak jen to šlo. Sem tam jsem si vyměnila pohled s Jakubem, kterého nechali koukat za sklem. Nic mě nebolelo, bylo to dost zvláštní jako bych měla obří tlustý břicho plný rosolu a někdo do něj šťouchal a ten rosol se klepal, asi takový to byl celou dobu pocit. Pak najednou jako by mi celý hrudník povolil a vše se posunulo dolů. Jak vyndali miminko, uvolnil se tlak, který působilo břicho na bránici, a já najednou dýchala o mnoho lépe. BiPap mi honil vzduch po roztažených plicích a mě se spustil šílenej záchvat kašle. Takže když kolem mě probíhali sestry se slovy „rychle se koukněte na holčičku“ tak jsem zaznamenala jen růžový uzlík v gumových rukavicích. Myslela jsem, že se v těch hlenech snad utopím a aby to bylo jo nechutný, fakt mi nezbylo nic jinýho, než to tam všechno polykat celou dobu než mě zašili a pak převezli na KAR (ARO).

Jakub zatím za oknem procházel asi nejtěžší životní zkouškou. Nikdo mu předtím nemohl slíbit, že budu po porodu v pořádku a dítě to samé. U mě se předpokládalo, že se mi bude lépe dýchat, jak se uvolní břicho, ale vlastně se mohlo stát cokoli, takovou situaci nikdo z mých doktorů ještě nezažil. No a předčasný porod pro dítě vždy může představovat riziko a trvalé následky.

Navíc ho tam nutili vyplnit ihned nějaké formuláře, on samozřejmě nevěděl moje rodné číslo, nebo číslo občanky. Dostal vynadáno že nemá oddací list (na to v takovém okamžiku vážně myslíte). Kvůli všem těm dotazům a požadavkům dokonce propásl okamžik, kdy vyndali miminko ven a stříhali pupeční šňůru. No a třešničkou nakonec (asi aby byl z toho všeho ještě víc v háji) byla starší lékařka, která se na tu exotiku, když rodí holka na ventilátoru, přišla podívat. Okomentovala to tak, že pneumologové si mohou zatleskat a pak uhodila přímo na Kubu, že jsme si to dítě mohli odpustit a že doufá, že druhé už si nepořídíme. Asi nemá smysl to nějak komentovat, já naštěstí zatím netušila, že jsem svým porodem některým lidem na gynekologii tak hnula žlučí.

ARO bylo super, hned jak mě přendali na postel tak jsem se zbavila BiPapu a zas mi stačila jen Kendella. Tady jsem jen vykašlávala a inhalovala, trochu klimbala a zas pořád dokola. Tohle oddělení je hodně velkej mazec, klobouk dolů všem co tam pracují. Jestli mi někdy budou dělat transplantaci tak se sem ještě podívám to je jediný případ, který bych brala. Ale doufám, že to bude ještě za hoooodně moc let.
V sobotu ráno mě převezli na gynekologický JIP, předtím mi vytáhli kanylu, která už mezitím stihla vypovědět službu (ještě že mám ten port!) a také vyndali epidural ze zad. Na JIPu už výbavu na Kendell masku neměli tak jsem dostala jen kyslíkové brýle na 4Litry. Na tomhle oddělení to na mě od začátku působilo strašně. Panovalo tu naprosté ticho, jen sem tam prošla sestra, připravovala si léky na pultíku naproti mé posteli a zas odešla. Ležela jsem na posteli bez polštáře, pod zadkem jsem měla podložku a volně položenou vložku abych měla na co krvácet a nahé tělo mi jen přehodili prostěradlem a pak peřinou. Nikdo mi neřekl ani jeslti si už mohu zkusit sednout. Hodně jsem vykašlávala, ale dokud jsem si neřekla, nedostala jsem ani novou buničinu ani emitku do které jsem ji odhazovala (sestra okolo mne několikrát prošla a prostě by si asi sama nevšimla, ani kdybych pod těma buničinama nebyla vidět jako ten chlap v reklamě na sprej do nosu). Dávali mi naprosto jiné inhalace, než já běžně inhaluju, ale já vůbec neměla sílu se dohadovat, že to pro mě nemá smysl, že nemám ani Chopn ani Astma. Zajímalo mě jen pár věcí v první řadě jak je na tom moje holčička a kdy ji konečně uvidím, pak kdy mi konečně dají najíst, protože jsem od čtvrtka večer nejedla a už mi ukrutně kručelo v břiše no a nakonec kdy mě budou moct převézt zpět na plicní. Hormony se mnou začaly cvičit okamžitě. Řvala jsem několikrát za hodinu kvůli naprosto nesmyslným věcem. Hlava mi nadávala, že jsem naprosto labilní, ať se ovládám, ale vážně to vůbec nešlo. Ten den odpoledne za mnou přišel Kuba a byl celý rozpačitý z toho, že mi nedávají moje inhalace. Běžel ještě na plicní, aby mu pro mě dali lék Pulmozyme, který si vozím z domova, protože jej nemohou ihned nafasovat z lékárny, abych ho mohla inhalovat. Sestra na něj koukala co jí to jako dává, jestli je snad lékař. No nakonec mi ho tedy k inhalaci dali. Vůbec jsem jim tam rozšiřovala obzory, nejspíš prvně v životě viděli, jak funguje ten nemocniční inhalátor, nebo zapínali kyslíkovou bombu.

Ještě v sobotu odpoledne jsem se pak ptala sestry, jestli dostanu nějaké léky na ukončení laktace, nebo jak to bude. Od začátku jsem počítala s tím, že nebudu moct kojit kvůli všem těm ATB co často beru. Pak přišel lékař a říkal, že dostanu párkrát takový malý prášek a bude to ukončeno. V tu chvíli mi to, ale prostě přišlo strašně líto. Jakože nezažiju ten pocit, když matka kojí své dítě a že svému dítěti nedopřeju mateřské mléko. Tak jsem ze sebe mezi slzama vykuňkala, jestli by to přeci jen alespoň chvíli nešlo. No a milý pan doktor mi na to odpověděl „Snad jste si nemyslela, že Vy byste mohla kojit“, ten důraz na to Vy byl jednoznačný, pan doktor si o mě také myslel kdo ví co. Řekla jsem, že momentálně mám ATB a chápu, že to nejde, ale třeba bych mohla nějakou dobu odstříkávat, než budu v pořádku a pak by to šlo. Na toto mi pan doktor řekl, že to není kvůli ATB ale kvůli lékům, které inhaluji (konkrétně kvůli tomu Pulmozyme) a vůbec se mnou mluvil takovým tónem a tak se uculoval, že jsem měla akorát pocit, že se mi vysmívá, jaká jsem trapná s tím svým brečením, a co po něm vůbec chci. Ten prášek jsem si samozřejmě vzala, hlava poručila ať nevymýšlím hovadiny. Po porodu jsem byla děsivě zesláblá, a kdo ví, jak dlouho bude trvat, než se zbavím kyslíku. I kdyby nebyl problém kojit, možná by byl problém jen to, jak by mě kojení vysávalo. Stejně jsem brečela při každé dávce toho prášku, já jsem vážně bulela kvůli všemu.

V neděli jsme to s manželem dorazili úplně. Přinesl mi tašku s toaletními potřebami, pantofle atd. a dorazil někdy před polednem. Byl rozčílený, že mi furt dávají inhalovat ten Ambrobene a Berodual místo mého solného roztoku. A že tam nikdo neřeší, jak to dál bude s mými plícemi, protože to pro nás byly zásadní informace. Navíc věděl, že já sama jsem úplně vykolejená a tak mě chtěl aspoň na chvíli vidět (později ten den už přijít nemohl). Sestra si od něj tašku vzala, ale ke mně jej pustit nechtěla ani na 5min., protože návštěvní hodiny jsou od 15h do 17h. (Na našem pokoji se kromě ranního koupání nic nedělo, svou návštěvou by žádnou činnost nenarušoval.) Takže to dopadlo tak že ji Jakub upozornil, že je silně znepokojený jejich laxním přístupem, že by mohl chtít třeba vidět lékařskou dokumentaci a že kdyby na to přišlo, může mě vidět kdykoli bude chtít. Netrvalo to dlouho a dorazil ke mně pan doktor s tím, co mu tam manžel štěká na sestru a vyhrožuje a co se nám tedy nelíbí. No já zas akorát bulela, ale povedlo se mi tedy říct, že mi dávají úplně jiné inhalace. Nějakou hodinku potom se objevil můj pneumolog (v tu chvíli pro mě byl jak princ na bílém koni a zas jsem jen bulela, tentokrát štěstím, protože on to dá do pořádku). Rozepsal mi inhalace, rehabilitaci a nakonec řešil i moje ATB, protože jsem dostávala jinou dávku než na plicním. Navíc jsme se domluvili, že se tam hned v pondělí ráno můžu zas přesunout.

Korunu jsem tomu všemu nasadila, když jsem si dovolila odmítnout tu mojí vymodlenou inhalaci. Byla jsem totiž ve sprše (sotva jsem lezla a lapala po dechu) pak přišla rehabilitační sestra a chtěla se mnou cvičit, když odešla byla jsem zralá padnout a spát. A v tu chvíli přišla sestra s tím mým solným roztokem a já řekla, ať se nezlobí, ale teď bych ještě inhalaci nezvládla. Moje inhalace ředí hleny, dráždí ke kašli, kdo někdy zažil, jak neustálý kašel unavuje tak snad chápe. Oni to teda moc nepochopili, pan doktor na mě zas nastoupil a zas měl poznámky o tom, že tady děláme scény kvůli inhalacím a já je pak nechci. Co mu budu vysvětlovat, že si doma tuhle inhalaci inhaluju ráno a večer a jinak přes den jen jak je potřeba a můj doktor to ví a nemá s tím problém. Ani nevím, jestli jsem mu na to vůbec něco odpověděla, ale stoprocentně jsem brečela. Já už pak brečela, jen jsem ho viděla, jak vchází do dveří.
Asi bylo velmi pošetilé očekávat, že se po porodu někdo z gynekologie spojí s pneumology sám od sebe a bude řešit, jestli nastavená léčba je vyhovující, nebo jestli by nebylo potřeba v souvislosti s plícemi udělat nějaké vyšetření. (Protože tady na gynekologii s tím nemají zkušenosti) Možná to bylo jen o lékaři, který celý víkend sloužil. A možná byla jen naše smůla, že jsme si vzájemně nesedli.

Celou dobu se nikdo neměl k tomu mi říct, kdy budu moct vidět mojí holčičku, dokonce vymýšleli něco v tom smyslu, že kvůli mému plicnímu bakteriálnímu osídlení nesplňuji jejich přísný hygienický režim a tak dokud bude na neonatologické JIP tak k ní nebudu smět vůbec. Představa, že bych své dítě ještě minimálně dva měsíce neviděla, mi rvala srdce na miliony kousků.

Ono to celé pro mě bylo děsné psycho. V jednu chvíli máte velké břicho, někdo tam furt kope, vy si s ním povídáte, hladíte ho. A tak nějak zjednodušeně řečeno máte pocit, že v tom nejste sami. A za pár chvil je tam prázdno. Vy jste sami, na místě kde se necítíte dobře, absolutně nejste ve své kůži a celé Vám to připadá spíš jako zlý sen. Trápily mě i výčitky svědomí co jsem jí to udělala. Navíc k tomu všemu mě už v těhotenství a před ním pronásledovala představa, že bych se tím odrovnala takovým způsobem, až bych nedej bože skončila na kyslíku. Teď jsem sice dělala každý den pokroky, ale šlo to pomalu a stále jsem bez kyslíkových brýlí nebyla schopná udržet si pěknou saturaci.

Anička se tedy narodila 6.3.2015 ve 12:39, vážila 1330g a měřila 40cm. Potřebovala jsem ji co nejdříve vidět, moct se ji dotknout. Nakonec mi to hlava celé začala pobírat, až když jsem ji mohla prvně pochovat, to bylo víc jak týden od porodu. Moje holčička má velké štěstí, jelikož předčasný porod vlastně nebyl kvůli žádnému problému v přímé souvislosti s těhotenstvím nebo jejím zdravím. Potřebuje jen SiPAP to je miminkovská forma BiPAP je to maska jen na nosní dírky. Krmí se sondou do žaludku a jediný další drátek je monitor okysličení krve na chodidle. Minimálně tyhle tři věci má každé miminko na nedonošencích. Na první den 30. týdne neměla ani špatnou porodní váhu. Je to bojovnice rozhodně statečnější než my s Jakubem dohromady.

Já byla od pondělí 9. 3. zpět na plicním a konečně jsem se začala pouštět do pořádné inhalace a rehabilitace. Taky mě ihned zvážili a v tu chvíli jsem tam stála s pusou dokořán, po porodu jsem vážila 49Kg. Když jsme v létě šli na IUI vážila jsem 62Kg. Normálně ženy po porodu bědují, kolik kilo musí shodit a já běduju, kolik kilo musím nabrat. Zatím kdovíjak úspěšná nejsem, ale takhle vyzáblá zůstat nemůžu, to bych byla jak mucholapka na bacily.

V pátek byla velká vizita a prvně na ní padlo, že budu možná muset domů s kyslíkem. Suverénně jsem jim odpověděla, že to je varianta, se kterou naprosto nepočítám. Ale když odešli tak jsem se naprosto zhroutila. Stále jsem potřebovala 3litry kyslíku. A s tou hadicí na nose jsem prostě domů nechtěla, i kdyby to mělo být jen dočasné. Prostě mému domovu se dle mých představ tahle věc musí ještě spoustu let vyhýbat. Mohla jsem udělat jediné snažit se to rozdýchat, cvičit, inhalovat. Svaly byly jak máslo a síla žádná takže to moc to nešlo. Rozvrhla jsem si návštěvy Aničky a cvičení abych to střídala jeden den jedno a druhý druhé (všechno mě hrozně vyčerpávalo). Na první spirometrii mě poslali necelých 14dní po porodu moje FEV1 bylo 34%. To je oproti hodnotám před těhotenstvím hodně málo. Domů z nemocnice mě pustili 17dní po porodu a odešla jsem bez kyslíku! Poslední spirometrie byla 39% rozdíl na pohled malý, ale kdyby šlo přidat 5% každý týden, to by byla paráda. Pro mou další rekonvalescenci je pro mě zásadní hlavně RTG plic, který naštěstí vypadá beze změn oproti těm z loňska. Pokud plíce vypadají pořád stejně, snad to znamená, že se mohu vypracovat zpátky i na své hodnoty FEV1.

Moje návštěvy u Aničky probíhaly tak, že mě museli na plicním objednat odvoz sanitkou na modrák a musel mě tam někdo z personálu JIP2 kde jsem ležela doprovodit. Někdy to byla paráda a sanitáři byli rádi, že si na chvíli vyvětrali hlavu, ale někdy jsem se vážně hanbila, jak jim to tam komplikuju. Za celou dobu mi ale nikdo neřekl, že by mě za miminkem neodvezli, všichni na mě byli moc milý. Nejvíc jsem se nasmála, když pro nás přijela sanitka (taková stará kvetoucí fordka). Vylezl řidič úsměv od ucha k uchu a hned hlásil „Pani Vás si pamatuju. S touhle károu jsem Vás vezl rodit.“ Já si v duchu pomyslela, jaký mám štěstí, že jsme tam vůbec dojeli a úplně jsem viděla tu scénu z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Jak Máňa jede vyprošťovat náčelníka horský služby..

Slibovala jsem pár dní a nakonec mi trvalo měsíc od porodu, než jsem dopsala tenhle článek. Je rozhodně obsáhlejší než ten co jsem si smazala a možná je kulantněji napsaný. Miminko se nám má čile k světu a dělá vše pro to, aby byla taky brzy doma. Vždycky mě znovu překvapí jak nepopsatelně dokonalý ten tvoreček je a nelituju ničeho z toho, co se stalo. Ať si o nás myslí kdo chce, co chce. Kdybych tohle celé věděla dopředu, šla bych do toho znovu. Další dítě už si pořizovat nechci. Myslím, že člověk má být přiměřeně pokorný a já už si svou dávku štěstí dostatečně vybrala. Teď už se chci jen radovat ze své rodiny a jen tak si spokojeně žít.
17.06.2016 17:26:19
matazel
Jmenuju se Markéta je mi 28 let a tento web vznikl, protože mám Cystickou fibrózu a vlastně mi slouží jako takový ventil pro zážitky s tím spojené. Mám dceru Aničku a skvělého manžela Jakuba, společnými silami se snažíme porvat se s tím vším jak nejlépe dovedeme.
Jméno / odeslat anonymně
Opište prosím kontrolní kód "2890"
matazel@seznam.cz Klidně napiš :-)
ahoj markétko, ráda bych se tě zeptala na nějaké informace ohledně těhotenství, bylo by možno Ti napsat někam na email? Děkuji.
ahoj markétko, ráda bych se tě zeptala na nějaké informace ohledně těhotenství, bylo by možno Ti napsat někam na email? Děkuji.
S CF nemám vůbec žádné zkušenosti. Ani neznám nikoho ve svém okolí s touto diagnózou. Pravda, někdy už jsem o "slaných lidech" slyšela, ale nějak se mě to netýkalo. Dnes jsem v podvečer jen tak ledabyle přepínala televizi a na ČT2 viděla pořad o "VÁS" Hrozně mě zaujal a najednou jsem chtěla vědět víc! prolistovala jsem různé stránky a skončila na Vašem blogu..........docela nesnáším, když mi internet žere můj čas, ale nemohla jsem si pomoc - prostě mě to pohltilo......nevím co mne zaujalo víc, jestli popis pobytu v nemocnici...já tam byla všehovšudy asi 5x a ačkoliv na mne byli vždy jakžtakž hodní, nelíbilo se mi tam.....ale proti Vašim zážitkům = procházka růžovou zahradou! Nebo jestli to všechno kolem....trochu cítím takový hanebný pocit, že já sem ničím nepatřím.... ale jestli měl pořad na ČT2 být osvětou, tak u mě se to povedlo..... Teď si tak uvědomuji, možná jsou někde kolem mě lidi s CF a já o tom ani nevím.... V každém případě DRŽÍM PALCE :-)
Všem děkuji za milé vzkazy. Pochopitelně by bylo prima, kdyby nebylo o čem psát, ale slibuju že žádné epesní CF zážitky si nenechám jen pro sebe. :-) Markéta
Markéto, pročetla jsem celý Tvůj blog, moc Ti za něj děkuju a přeju hodně štěstí.
Markétko, moc hezké a moudré psaní...užívejte života pro každý okamžik, Vy to dokážete!!! :-) ivana
Markétko, super články.
Markétko, přesně, život je teď a tady co bude zítra neví nikdo, pravě proto je život tak krásný. Tvé články se čtou sami, super:-)))
Přeji mnoho sil a hodně, hodně zdravíčka.
A už se moc těším na další Tvé články, a jinak přeji krásnou svatbu a mnoho štěstí v manželství:-))))
Eva
Markéto, máte úžasný dar psaní, když jsem si četla váš blog jak o sobě a svých problémech dokážete s nadhledem a humorem psát, byla jsem dojatá a dokonce jak jste líčila tři týdny ve FN Motol jsem z některých pasáží dostávala záchvaty smíchu až se manžel divil, co mi je. Ale předně dokážete se na svůj osud dívat pozitivně, přeji vám co nejvíc zdraví a aby se vám vaše sny splnily. Gabriela
Marky,držím moc palce
Přihlašte se k odběru novinek na stránkách
Opište prosím kontrolní kód "7445"
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one